Zápraží -- měsíčník obyvatel kraje za Prahou  

Zápraží bylo mezi deseti středočeskými regionálními tiskovinami, které měly možnost vyslat do Bruselu svého člověka. Evropská lidová strana (EPP-ED), což je frakce Evropského parlamentu sdružující poslance příbuzných stran z různých států EU, pozvala novináře proto, aby nahlédli dovnitř složitého systému a doma řekli, že má smysl volit zastupitele do obce, města, kraje, národních parlamentů, ale i do Bruselu. Cestu naplánovaly a připravily pracovnice kanceláře poslance MUDr. Cabrnocha, jim patří velký dík za skvělou organizaci.

V Bruselu jsme přistáli snad první letošní bruselský jarní den. Přivezli jsme slunce. Přistáli jsme přesně v poločase českého předsednictví, které nám v Bruselu udělalo velkou reklamu. Bezesporu i tou největší pitomostí, kterou jsme si vyvedli pár dní před naším příletem a před návštěvou prvního černého amerického prezidenta v Bruselu a v Praze. Jako novináři jsme dostali brožuru se jmény a podobenkami důležitých tváří českého předsednictví, která byla ještě teplá z tiskárny. Ovšem už neplatila. Ministr Kocáb a ministryně Filipiová se z podobenek tvářili mírně kysele. Ovšem Češi, kteří dovedou natropit takový humbuk s Entropou (na kterou se stále chodí dívat zástupy) dovedou ztropit i odvolání týmu vlády dobře vedeného zápasu těsně před poločasem. Gól do vlastní brány. Tady je to možná lapálie, ale v Bruselu to mlátilo dveřmi!

Novinářskému týmu se věnovali jak evropští matadoři, tak krásní mladí lidé předem neurčeného stáří. Nevíte, zda je jim dvacet dva či třicet pět. V kostýmcích a oblecích se míhají parlamentem evropští úředníci, kteří procházejí poměrně složitým výběrovým řízením, jež jim v případě úspěchu zařídí definitivní zaměstnání až do důchodu. V rámci toho si mohou vybrat až patnáct let neplacené dovolené, aby si vystudovali další odbornost či zpracovali grant. Krásné dívky si na začátku kariéry stěží mohou dovolit rodinný život, snad jen křehký mobilní vztah či manželství. Občas takový umělý svět dovede vyvést pěknou podivnost, protože Evropu v podstatě řídí ona armáda úředníků. Bizarní nařízení těchto specialistů na úřad občas popudí nejen českou veřejnost.

Poslanci si několik týdnů připravují svá stanoviska k otázkám rybolovu, lidských práv, pracovně právních předpisů a nevím čeho všeho evropského, na hlasování se domluví a pak v hodině a půl odhlasují vše potřebné s takovou rychlostí, že člověk zírá. Každé stanovisko se probere ve frakcích a výborech a pak se na to hlasování jde s jízdním řádem, kde je jasno, kdo a jak bude hlasovat. Jen ve výjimečných případech zvláštní důležitosti se hlasuje elektronickým zařízením. Jinak je to podle optické většiny a hlavně podle předem domluvených pravidel. Na Bruselském parlamentu je příjemná úcta k politice. Do jednacího sálu se nikdo mimo poslanců nedostane a vzkazy od smrtelníků jim nosí pánové ve fracích. Obhroublé tahanice známé z národních parlamentů, které připomínající Ladovu Hospodskou rvačku, se tu nekonají. Poslanci si na cestu do Štrasburku, kam jezdí jednat, posílají bílé plastové bedny s dokumenty, které tolik připomínají vojenské bedny. Pokud se vedou evropské války takto, tak je to úžasné.

Až komické je, jak se každá instituce Evropy považuje za nejpodstatnější. A každá je tak trochu omezena. Ať je to Evropská komise či Evropský Parlament či Evropská rada. Dobré je, že každý má co říci, a každého je možno slyšet v jeho jazyce a pokud si poslanec přes frakce vylobbuje své dvě minuty na předem naplánovanou řeč v parlamentní diskusi, musí být rád. Pakliže toto zařízení, počínající kdysi společenstvím uhlí a oceli zajistilo Evropě mír, tak je to dobře. Dospělá demokracie tu vyvažuje nesmírné rozdíly, které se jen do Evropy mohou vejít. A české zastoupení, vedené Milenou Vicenovou, všemu českému v tom bruselském světě dělá čest. Ostatně ona Evropa drží pohromadě i Belgii. Kdyby nebylo ústředí NATO a evropských institucí, dávno by se Vlámové a Valoni rozešli. Takhle je Belgie kosmopolitním a tolerantním prostředím, ve které si najdou místo všichni a Belgičané také. A to se všemi specialitami, i se svým panem králem, kterého si nesmírně považují.

Bruselský parlament je tedy důležitý a mají se do něj volit ty nejlepší osobnosti, protože jsou v něm jako reprezentanti celé země. Ty stranické barvičky příliš nerozhodují. Pořádky, které jsou načrtnuty Lisabonskou smlouvou jsou rozumné a slušné. Slohová cvičení nacionalistických vášní, které v lisabonských pravidlech vidí strašidlo, se dají psát jen daleko od Bruselu. A po pravdě: Ten, kdo zná procedury a poměry ve staroslavné světové římské církvi, ví že nějaká světová pravidla existovat musí. Evropská verze toho kontinentálního řízení politiky, hospodaření, financí a dalších věcí nestojí za vzrušení. Bylo by ji dobré i v Praze odmávat.

Bruselská čokoláda od Leonidase, vafle, které servírují slečny s podobou jak z Breughelových obrazů, čůrající chlapeček z bronzu, kterého Bruselané vášnivě hlídají, mušle vařené ve smaltovaném hrnci s celerovou natí a nezaměnitelné původní bruselské bramborové hranolky – to jsou některé stránky z městského života, který přitahuje mraky turistů. Mezi speciality, které se snad dají označit jako původně bruselské patří ještě gobelíny a krajky. Jistě i architektura, protože je Brusel nenapodobitelnou kolébkou secese či bruselského eklektismu, který vytváří nezaměnitelnou krajku z fasád domů prolomených do překvapivě velkých oken, která se v baroku nikde tak velká nedělala. Do Bruselu můžete také jet jako do pravlasti komiksu, protože tu je doma novinář-detektiv Tintin.